Rád chodím do přírody. Miluji klid lesního prostředí a pohodu, při které zapomenete na všechny vaše starosti a také na celý uspěchaný a hektický svět. Kolikrát jsem si říkal, že to není ani možné, aby existovaly takovéto dva extrémní protiklady. Na jedné straně velký rámus a spěch a na druhé straně ticho a spěch žádný. Jako by se úplně zastavil čas, ve kterém přestane existovat vše kromě vás a okolního lesa.

Rád se někdy jen tak seberu, sbalím své "saky paky" a vyrazím do překrásných českých lesů a hájů, jen se tak bloumat lesními cestičkami a značenými stezkami sem tam, bez jakéhokoliv omezení, naprosto svobodně. Jít odnikud nikam rovnou za nosem. Nespěchat a neplánovat, naopak připadat si svobodně jako pták, který v povětří krouží právě nad vaší hlavou a předvádí své taneční kreace, různé obraty, vrtule a smyčky. Je radost pozorovat tohoto nadaného letce, který do svého vystoupení vkládá všechnu svou energii, a když se unaví, usedne na tu první větev, která mu je nejblíže. Chovat se stejně jako on a také si odpočinout vždy, když vás vaše chůze omrzí nebo unaví a složit hlavu vždy na prvním vhodném a bezpečném místě. Rozbalit karimatku a spacák, zalehnout a okamžitě usnout. Probudit se uprostřed noci v té nejhlubší tmě a zadívat se na noční oblohu posetou nekonečným počtem hvězd a hvězdiček a zapřemýšlet nad životem a jeho smyslem. Dumat o možných dalších civilizacích, které jsou moc daleko, ale které nás snad někdy poctí svou návštěvou. Unaveni tímto přemýšlením znovu sladce usnout a spát až do překrásného rána zalitého slunečními paprsky, které vás svými šimravými pohyby probudí. Nikam rychle nevstávat, naopak se pomalu probouzet a povalovat se ve spacáku a pozorovat krásné údolí, plné nádherných a voňavých trav a bylin. Pozorovat, jak se postupně naplňuje sluncem, jeho světlem a teplem. Vstát v okamžiku, kdy je okolní svět již dostatečně zalitý slunečními paprsky, které začínají přetékat z tohoto údolí do všech krajů a koutů, stejně jako utíkala kaše z hrnečku v pohádce "Hrnečku vař!" do celé vsi. Znovu sbalit své "saky paky" a pokračovat dál do neznáma a do nekonečna. S ničím nebýt svázán a na nic vázán, jen svých pár švestek nést na zádech stále s sebou!

Jednou jsme se s mým kamarádem přesně takto toulali přírodou, z jednoho lesa do druhého, jen tak, bez nějakého vyššího smyslu naší cesty. Bylo hrozné až neúprosné vedro, které pomalu přecházelo v nepříjemné dusno. Vzduch zhoustnul natolik, že při každém nadechnutí se z našich úst stávala stále více vyprahlejší poušť. Museli jsme často zastavovat a tuto vyprahlou půdu v  ústech jsme svlažovali vodou z našich láhví, která působila jako hojivý elixír. Naše těla se potila na každém kroku a kůže byla pokryta kapičkami, které se postupně proměňovaly v malé potůčky potu. Košile sloužily jako hráze, které zadržovaly tyto potůčky a pomalu je absorbovaly do své struktury. Netrvalo dlouho a proměnily se v nasáklou půdu, která není schopná přijmout již více vody. V tomto okamžiku jsme rezignovali a rozhodli se zastavit. Jak jsme sundávali krosny ze svých propocených zad, zalil nás osvěžující příval chladnějšího vzduchu, který přinesl sílící vítr. Bylo to jako na zavolanou a delší dobu jsme jen tak stáli jako z kamene a nechávali se tímto vzduchem ochlazovat. Zavřel jsem oči a úplně jsem se položil do této fronty vzduchu, která neustále sílila. Po chvilce jsem je zase otevřel a nevěřil jsem svým očím, protože jsem skoro nic neviděl. Hrozitananansky se zešeřilo a obloha potemněla černými a hustými mraky. Pochopili jsme, že se blíží bouřka. V mžiku jsme měli baťohy na zádech a už jsme spěchali nalézt první úkryt. Podařilo se nám schovat pod jeden převis, do kterého jsme dobíhali už s  kapkami v zádech. Všiml jsem si, že u této skály je zvláštní prašná půda, protože jsem měl od tohoto prachu zaprášené celé boty. Usedli jsme na své krosny s úmyslem přečkat bouřku v suchu a bezpečí.

Můj kamarád vytáhl z obalu kytaru a dal se do hraní. Vždy když prší, mívá ponurou náladu a jediný způsob, jak ji zahnat, bývá hraní na kytaru. Stejně se mu nikdy nepodaří tuto náladu úplně vytlačit ze své duše. Pozná se to z jeho písní, které nebývají zrovna moc veselé. Nechal jsem ho hrát, ale raději jsem ho neposlouchal a snažil jsem se myšlenky soustředit úplně na jiné, veselejší věci, protože jsem nechtěl, aby se jeho deprese přenesla na mě. Proto jsem se zadíval do prachu půdy a pozoroval jsem kapky, jak do ní dopadají. Byla to zajímavá podívaná, protože každá kapka se chovala trošku jinak a podivně.

První kapka velkou rychlostí dopadla na povrch a celá se rozprskla do všech stran a okamžitě se spojila s prachem.

Druhá kapka po dopadu se velmi krátký okamžik odvalovala po povrchu země v jejím prachu a při každém otočení do sebe nabírala část toho prachu. Stávala se z ní tak špinavá kulička vody, která se nakonec ponořila a spojila se zemí.

Třetí kulička se také po dopadu chvíli odvalovala, ale s tím rozdílem, že do sebe nenabírala vůbec žádný prach, jen její povrch byl zaprášený. Její jádro bylo stále naprosto čisté bez poskvrny prachu. Třením se zastavila, chvíli stála, ale nakonec byla také pohlcena a spojena s prachem této země.

Čtvrtá kulička se jako jediná po dopadu začala odvalovat bez jediného ušpinění. Připomínala člun plující po hladině jezera. Ani se na ní nelepil prach. Také se třením zastavila, zůstala stát jako slza skla, která ukápla skláři na zem. Stála nehybně jako nejčistší perla, nad kterou nemá vůbec nikdo pražádnou moc. Nakonec ale taky podlehla svodům prachu této země, který nad ní zvítězil, a s kterým se nakonec spojila.

Nemohl jsem dále kapky pozorovat, protože celá půda před převisem byla v mžiku promáčená. Tak silná to byla bouře. Spadlo hodně vody, až jsme si mysleli, že budeme z našeho úkrytu vytopeni, Naštěstí jak byla tato bouřka silná, tak taky tak rychle skončila. Za chvíli bylo po dešti. Ještě okamžik jsme počkali, než voda trochu odpadne, a pak jsme se zase dali do pochodu a vyrazili jsme dále po naší společné cestě.

Když jsme opouštěli převis, ještě stále jsem přemýšlel nad tím, co jsem spatřil. Přemýšlel jsem nad těmi kapkami a hledal jsem v tom nějaký začarovaný smysl. Na nic jsem nemohl přijít, jen se mi hlavou honila otázka:

"Nejsme my lidé jako tyto kapky?"